1 / 18

Vladimíra Valová Do vnitrozemí

Povídková prvotina české autorky

Debut Vladimíry Valové Do vnitrozemí se mi na seznamu úkolů objevil nečekaně a zároveň to byla moje první zkušenost s úpravou povídkové knihy. Už při čtení anotace jsem tušila, že pro mě bude zásadní. A to nejen díky povídce, kterou autorka na závěr naší spolupráce napsala. Vladimíro, díky za ni.

Knihu vydalo nakladatelství Host, 2017. Více o tvorbě designu jsem popsala v tomto článku.

Stín


Našlapuje setmělou chodbou panelákového přízemí. Přibližuje se k proskleným vchodovým dveřím a po pár krocích pochopí, že nikdo nedrží venkovní kliku a nechystá se vejít. Je to jen stín, který z místa, kde původně stál, vypadal jako důvěrně známá postava. Zlomyslné čáry tmy a oranžových světel z ulice házejí falše a z naděje zůstává jen protáhlá skvrna.


Netušil, kdo měl být tou osobou, ale konkrétní rysy a tvář nebyly nutné; jeho sny bývají protkány silnými vlákny chvění a citů, které jsou mu v bdělém životě cizí. Probudil se a v nastalém smutku si chtěl ztracený obraz vybavit znovu. Za zavřenýma očima couval chodbou a doufal, že znovu najde vlákno, třeba i chatrné. Zkoušel ručkovat, ale chytal se prázdna. Možnost, že se milovaná osoba přece jen zjeví, zmizela úplně. Nepomohl ani další prášek na spaní; tentokrát přinesl jen zrychlené, zmatené útržky.


V ranní tmě a mrazu jde do práce a nepřestává na sen myslet. Když z mostu zahlédne ženu sbírající odpadky, zastaví se. V křiklavé vestě čistí nábřeží řeky, do pytle hází vajgly a použité ubrousky, to v lepším případě. Trochu kulhá, ale pomocí svého náčiní sbírá rychle, rychle a precizně. U řeky musí být ještě větší zima, ona přesto nemá čepici a dlouhé blond vlasy v culíku svítí ve tmě stejně jako ta vesta.


Potkával ji ráno často ve skupince stejně oblečených mužů a žen. Všichni vypadali, že tuhle práci dělají bez řečí. Berou, co je, co musí být. I když — s nikým z nich neprohodil ani slovo. Jen někdy — a namlouval si, že to bylo upřímné — popřál dobrý den.


A tahle žena je teď, v šest ráno, jeho jediným blízkým člověkem. V ledovém větru, u zamrzlé řeky a ve tmě, která jako by se nikdy neměla odbarvit, neslyšel kroky nikoho dalšího ani zvuk projíždějícího auta. Jen tahle bludička s pytlem bordelu a špíny je mu spojnicí se životem. Vláknem. Je to krásné a hrozné a on ji nepřestává pozorovat. Vnímá temný skalní masiv tyčící se za ní a proměnlivé obrazy, které na zamrzlé řece vytváří vítr z lehkého sněhu. Stojí a nechává stejný vítr, ať ho bolí ve tváři.


Po několika minutách ale musí jít. Žene ho čas a taky zima ostrá tak, že řeže, stejně jako když se vzduch trhá na cáry o tisíce skleněných střepů vysypaných z kontejneru na chodník.


V obchodě se nejdřív trochu zahřeje. Pak musí zapřisáhnout počítače, ať fungují, zkontrolovat pokladnu a vystavit reklamní maketu Krtečka, té malé usměvavé bestie s ledkově svítícím vánočním stromkem v tlapkách. Je 23. prosince.